Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak se tvoří Státní energetická koncepce

 

Zajímavé zářijové setkání. Toto je důležité, toto je ještě důležitější . Je to dlouhé, ale zkuste alespoň přečíst ten zvýrazněný text.

(Převzato z deníku E15, vydavatelství Mladá Fronta.)

----------------------------------------

Toto bylo v roce 2010:

 http://www.plynklub.cz/iec_en.html

Klub plynárenských podnikatelů ČR, sro

in co-operation and with the support of the ve spolupráci a za podpory

Vice-Chairman of the Committee on Industry, Research and Energy of the European Parliament (ITRE). Místopředseda Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku Evropského parlamentu (ITRE).

held in 15. se konala v 15. – 18. - 18. 9. 9. 2010 2010

INTERNATIONAL ENERGY CLUB OSTRAVA 2010 (IEC OSTRAVA 2010)

 

A letos: Třetí ročník mezinárodní energetické konference International Energy Club Ostrava 2012

 

http://file.mf.cz/997/2-23-32-E15-0910.pdf


Fotečka na úvod

rwe_eru.jpg


Energie v hotelu Imperial.

Slavnostní přípitek Martina Herrmanna (předseda představenstva RWE Transgas – zcela vpravo), dále na pódiu

zleva: Michal Dolana (jednatel DDeM), Jan Světlík (majitel a šéf vítkovických stojíren), Alena Vitásková

(předsedkyně ERÚ) a Evžen Tošenovský (europoslanec)

 

Přílohu připravil Jan Žižka a Petr Dašek

Ve stopách králíka divokého

Jan Žižka

Evropa a její energetika čelí nebezpečné invazi. Europoslanec Evžen Tošenovský ji přirovnal k už více než dvousetleté invazi králíka divokého v Austrálii, kde po sobě tento „invazivní živočišný druh“ zanechává pouze poušť.

A je jasné, co má nejen on na mysli – starý kontinent dnes sténá pod tíhou obnovitelných zdrojů, souhlasila řada řečníků na zářijové konferenci International Energy Club v ostravských Vítkovicích. Evropané podporují zelenou energii a zjišťují, že se za této situace už ani žádné další zdroje nevyplácí stavět. Budoucnost evropské energetiky je nejistá, například slovo „blackout“ zaznívá v různých souvislostech stále častěji.

 

Ale nejenom to. „Nekoncepční zavádění finančních podpor přináší lukrativní zisky pro několik firem a neúnosné zvýšení cen energií pro podnikatele a domácnosti,“ prohlásila v bývalém vítkovickém plynojemu – dnes multifunkční aule Gong – předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková.

 

Ani králík divoký ovšem nebyl sám o sobě invazivním druhem, připomněl náměstek ministra životního prostředí Tomáš Tesař. Udělalo ho z něj „lidské konání“. Totéž platí o obnovitelných zdrojích. Nejde přitom pouze o nepříznivé ekonomické dopady současného stavu. Obnovitelné zdroje podle Tesaře nemusejí mít „plusové znaménko“ ani v případě vlivu na životní prostředí.

Třeba transport fotovoltaických panelů přes půlku zeměkoule má na životní prostředí negativní dopad. A například pěstování plodin v prostředí, kde nejsou „doma“, může poškozovat ornou půdu.

 

Češi měli větičku

 Stali se opravdu z Evropanů břídilové? Pokud bychom něco takového připustili, počínání českých politiků či úředníků do roku 2010 by pak bylo nutné označit za břídilství na druhou. Šéf a majitel skupiny Vítkovice Machinery Group Jan Světlík připomněl, jak Česko nebylo schopné zarazit fotovoltaický boom. Zatímco jinde – třeba na Slovensku – hledali pojistky, aby se jim vše nevymklo z rukou, Češi měli v zákoně „větičku“, která neumožňovala snížit podporu obnovitelných zdrojů o více než pět procent. „Každá země si to ošetřila, jen ČR ne,“ řekl s mírnou nadsázkou Světlík. Podle Tošenovského jsou Češi přeborníci také v tom, jak poplatky na obnovitelné zdroje zatěžují svůj vlastní průmysl. Zatímco německé firmy nemusí platit skoro vůbec, protože veškeré náklady nechávají na tamních domácnostech, a úlevy průmyslu přiznávají i země jako Francie, Belgie či Dánsko, české podniky platí plný účet. Pokud jde o velké firmy a odběratele energií, ty u nás platí za elektřinu nejvíce v Evropě.

 

Tošenovský upozorňuje i na další paradox – zatímco na fotovoltaické elektrárny připadá méně než dvanáct procent výroby elektřiny v Česku, z celkové podpory čerpají 68 procent. Samy solární panely opravdu nejsou „invazivním druhem“, problém  rozhodně bude v oné větičce, o které mluvil Světlík.

 

Jádro v nemilosti

 Ale zpět k Evropě. Tošenovský tvrdí, že stejně jako králík divoký jsou vlastně i problémy dnešní evropské energetiky „dovezené“. Problém Evropy podle něj vlastně začal v Japonsku, během fukušimské havárie. Jádro se leckde dostalo do nemilosti, v Německu se dokonce vrátili k předtím zpochybněnému rozhodnutí atomové bloky urychleně zavřít. To je v rozporu s tím, že Evropa chce snižovat emise skleníkových plynů, dosahovat energetické nezávislosti a ekonomického růstu, tvrdí europoslanec. „To jsou cíle, které Evropská unie nemůže bez jaderné energetiky splnit,“ dodává.

Ani v projaderných zemích ovšem není za současné situace jisté, zda se stavba nových bloků vyplatí.  Ministerstvo průmyslu navrhuje takzvaný kompenzační mechanismus, který by fakticky garantoval určitou cenu elektřiny z budoucích jaderných elektráren, tento návrh ovšem vyvolává velké diskuze. Ministr Martin Kuba namítá, že je nutné hledat správný počátek diskuze. „Debata se strhává k tomu, jestli se jaderné elektrárny vyplatí, ale počátek diskuze by měl být u distorze trhu,“ říká Kuba. A jsme zpět u otázky, jak dál s podporou obnovitelných zdrojů.  Jenže ten hlavní účet za velké solární instalace z minula už někdo zaplatit musí. Podle Kuby se tím popřel přirozený vývoj, který tak jako tak povede k uplatnění fotovoltaických panelů na střechách domů.

Začarovaný kruh

 Kubův návod, kde začínat diskuzi, směřuje k „začarovanému kruhu“ evropské regulace, na který poukázal zástupce tuzemské elektrárenské jedničky, společnosti ČEZ. Peter Ágh, který má v ČEZ na starosti přístup k přenosové soustavě a rozvoj, ukazuje: EU nejdříve vyhlásí cíle, jak čelit klimatickým změnám, a podpoří obnovitelné zdroje. Tím se mimo jiné z trhu vytěsňují konvenční zdroje a Evropou požadované energetické úspory navíc tlačí na snižování spotřeby. Velkoobchodní ceny klesají, nevyplácí se stavět jiné než obnovitelné

zdroje. Také jiné záložní elektrárny jsou ovšem potřebné, takže jednotlivé země zavádějí vyšší stimuly pro jejich výstavbu – takzvané kapacitní platby.  Česko by se svou případnou podporou jádra nebylo až tak výjimečné, rozmanité formy podpory různých zdrojů podle Ágha existují nebo se chystají i v pěti evropských velmocích – Německu, Francii, Velké Británii, Itálii i Španělsku. Kupříkladu Němci udržují při životě ztrátové plynové elektrárny, aby dokázali vyvažovat celou soustavu. A Peter Ágh je přesvědčen, že v případě Česka by výstavba nového jaderného zdroje mohla zajistit dlouhodobou strategickou soběstačnost České republiky. Zdaleka ne všechno v Evropě vypadá z tohoto hlediska bledě. Budování jednotného trhu znamená vyšší konkurenci, férovější ceny, efektivnější výrobu, spotřebu elektřiny i nasazování zdrojů. To je tedy příležitost i pro jadernou energetiku. Jenže i zde Ágh vidí problém – přetoky elektřiny z obnovitelných zdrojů, především severoněmeckých větrníků, do jiných zemí omezují přeshraniční kapacitu. Ágh v tom vidí riziko pro jednotný trh jako takový i umístění výroby z jaderných bloků na trhu.

 

To přece nejsou závody

Podle Aleny Vitáskové je jedním z problémů současného evropského trhu skutečnost, že zdejší opatření ke snižování emisí oxidů uhlíku a dusíku mají beztak jen nepatrný vliv na situaci ve světě. Kromě nákladů na obnovitelné zdroje se energetické firmy navíc musejí vypořádat s procesem takzvaného unbundlingu – tedy oddělení infrastruktury přenosových sítí elektřiny či plynovodů od obchodních a distribučních firem. Tento proces liberalizace má zatím paradoxně opačný efekt, než bylo zamýšleno. „Cílem bylo dosáhnout nižší ceny, výsledkem je vyšší cena. Firmy si chtějí promítnout do ceny náklady na unbundling, což je logické. Naším úkolem je zkoumat, jestli uplatňuje opravdu jen nezbytně nutné náklady,“ říká šéfka Energetického regulačního úřadu. Výsledkem toho všeho je ohrožení dlouhodobých investičních záměrů, které se v energetice plánují na dvacet až čtyřicet let dopředu. A k tomu je ještě nutné připočíst zátěž danou tím, že se neustále mění legislativa. Za posledních deset let bylo v oblasti energetiky přijato 28 změn v legislativě Evropské unie a 57 změn v legislativě České republiky. Vitásková se pyšní tím, že letos poprvé od roku 2001 se nechystá další novela energetického zákona. „Implementace evropské legislativy nejsou závody, nemusíme vyhrát!“ uvádí šéfka úřadu ve své prezentaci. To, že realita posledních let byla opravdu jiná, je ovšem jasné všem. „Stále něco implementujeme a stále mám pocit, že máme zpoždění. Změna je jediný konstantní faktor,“ říká předseda představenstva RWE Transgas Martin Herrmann. A co v této situaci žádá Vitásková pro svůj úřad? Na první pohled nic moc: „Nové pravomoci pro regulátora nejsou nutné. Důraz je nutné klást na jeho nezávislost.“

 

Čistý a špinavý

 Peter Ágh připomíná, že svůj původní účel v Evropě neplní ani systém emisních povolenek. Jejich cena je příliš nízká na to, aby stimulovala „čistější“ zdroje z hlediska emisí oxidu uhličitého – konkrétně jadernou energetiku. „Špinavé“ uhlí je na tom z tohoto pohledu lépe, i když na velkou vstřícnost dnešní Evropy na druhé straně také vůbec spoléhat nemůže. Generální ředitel těžařské a hnědouhelné společnosti Czech Coal Luboš Pavlas připouští, že taková energetická cestovní mapa EU do roku 2050 uhlí zrovna nakloněna

není. Kvůli plánům dramatického snižování emisí podporu získává plyn a obnovitelné zdroje, dlouhodobé využití uhlí je vázáno na budování podzemních úložišť oxidu uhličitého – technologie CCS (Carbon Capture and Storage). Tedy na rozvoj technologie, která se stále více začíná jevit jako slepá ulička. Evropská Roadmap by podle Pavlase vedla k silné závislosti Evropy na dovozu plynu a k ekonomickým a sociálním problémům, jež by způsobilo snižování těžby uhlí. „Bez uhlí to ještě nepůjde,“ říká ale Pavlas. Podíl této tradiční suroviny na výrobě elektřiny činí v EU necelých 27 procent, celosvětově dokonce přes čtyřicet. Řešením do budoucna může být podle evropské organizace Euracoal koncepce čistého užití uhlí. Už dnes jsou uváděny do provozu elektrárny s mnohem vyšší účinností spalování, nižší spotřebou suroviny a nižšími emisemi. Navíc mohou být hodně pružné – nová elektrárna Neurath dokáže za patnáct minut snížit nebo zvýšit výkon o více než 500 megawattů. Na vyvažování nestabilních obnovitelných zdrojů už tedy nemá mít monopol plyn. Ve hře je podle Pavlase nikoli „špinavé“, ale „čisté“ uhlí. Žádné fosilní palivo není čisté, záleží na technologii, dodává Luboš Pavlas. Vítá, že společnost ČEZ v České republice investovala do tří svých elektráren, ale měla by tak učinit i v případě dalších zdrojů. Pokud si firma Czech Coal některou z těchto elektráren koupí, chce ji modernizovat, ekologizovat, a to bez státních subvencí či záruk. To už se ovšem dostáváme k jednomu z nejbouřlivějších příběhů české energetiky, který se píše právě v těchto týdnech…

 

Martin Kuba: Podpoříme jen vysoce účinné zdroje

Dosavadní formu provozní podpory obnovitelných zdrojů, která zvyšuje ceny elektřiny, výrazně omezíme, říká Martin Kuba. Stát ale může podpořit investice do efektivních zdrojů, které splňují kritéria vysoké energetické účinnosti.

Jsem přesvědčen o tom, že energii získanou využíváním obnovitelných

zdrojů bude možné na liberalizovaném trhu uplatnit stejným  způsobem jako v případě energie z jiných zdrojů

 

E15: Vyjadřujete se kriticky k podpoře obnovitelných zdrojů. Je chyba v samotné podpoře, nebo ve formě, jak dosud byla v Česku poskytována?

 

Podpora využívání obnovitelných zdrojů jako jednoho segmentu energetiky by neměla zatěžovat ani ostatní odvětví českého hospodářství, ani občany. Stav, do kterého jsme bouřlivým až živelným rozvojem obnovitelných zdrojů dospěli, je pro české spotřebitele energie nadále neudržitelný. Podíl podpory těchto zdrojů v ceně elektřiny neustále roste. Původní zákon o podpoře z roku 2005 byl odrazem závazného evropského předpisu, který jsme měli za povinnost jako členská země EU implementovat do našeho právního řádu. Tento zákon ale v sobě neměl zakomponované mechanismy, které by umožňovaly bezprostředně reagovat na vývoj především v oblasti energie využívající sluneční záření – solárních elektráren.

 

E15: Co je možné učinit, aby se podobné chyby neopakovaly?

 

V letošním roce byla v České republice přijata nová legislativa. Nový zákon obsahuje principy podpory jak energie z obnovitelných zdrojů, tak i z druhotných zdrojů, podpory kombinované výroby elektřiny a tepla i tepla z obnovitelných zdrojů. Dále jsme nastavili plán rozvoje a podpory obnovitelných zdrojů do roku 2020. Cílem je dosáhnout stanoveného cíle, pokud jde o celkový podíl na spotřebě energie. Zároveň to znamená, že už od roku 2014 výrazně omezíme provozní podporu obnovitelných zdrojů, která se promítá v cenách elektřiny.

 

E15: Které obnovitelné či jiné alternativní zdroje má smysl podporovat? Jakým způsobem?

 

Na liberalizovaném energetickém trhu je cílem postupně ustupovat od provozní podpory. V případě investiční podpory je možné podporovat využívání těch obnovitelných zdrojů, které jsou energeticky efektivní. Musejí tedy splňovat kritéria minimální účinnosti výroby energie, čehož je možné dosáhnout společnou výrobou elektrické a tepelné energie. Tato energie ale musí být také efektivně a smysluplně využívána.

 

E15: Souhlasíte, že se obnovitelné zdroje dříve nebo později stanou také ekonomicky nejvýhodnějšími? Pokud ano, kdy by se tak mohlo stát?

 

Ano, jsem přesvědčen o tom, že energii získanou využíváním obnovitelných zdrojů bude možné na liberalizovaném trhu uplatnit stejným způsobem jako v případě energie z jiných zdrojů. Předpokládám, že třeba solární elektrárny by mohly být v relativně blízké době plně konkurenceschopné. U některých obnovitelných zdrojů je však třeba ještě dořešit některé technické otázky, které souvisí s charakterem a průběhem výroby a spotřeby energie. To se týká například možnosti akumulace vyrobené elektřiny. V případě výroby tepla z obnovitelných zdrojů v domácnostech, ať už jde o kotle na biomasu nebo solární kolektory, dnes také není zapotřebí žádná provozní podpora.

žiž

 

Jan Světlík: Česká fotovoltaika se dostala do obludných rozměrů

Drtivý podíl nákladů na podporu obnovitelných zdrojů ponese – ať už v cenách elektřiny nebo jinak – český průmysl, říká Jan Světlík, majitel a šéf strojíren Vítkovice Machinery Group. Průmysl navíc bude souběžně zatížen povinným nákupem emisních povolenek, z něhož půjdou výnosy státu. „Vyspělé evropské státy přitom zatěžují svůj průmysl poplatky za obnovitelné zdroje jen v symbolické míře,“ uvedl Světlík. (Na stejné otázky odpovídal v předchozím rozhovoru také ministr průmyslu Martin Kuba.)

 

E15: Vyjadřujete se kriticky k podpoře obnovitelných zdrojů. Je chyba v samotné podpoře, nebo ve formě, jak dosud byla v Česku poskytována?

 

Jak v podpoře, tak ve formě. Pro nás jsou důsledky podpory obnovitelných zdrojů velmi negativní. Velcí odběratelé elektřiny, jako jsme my, dotují podporu obnovitelných zdrojů v řádech stamilionů korun ročně. Na druhé straně si nemohou dovolit tyto dodatečné poplatky promítnout do cen výrobků a služeb. Jiné státy Evropské unie zvolily naprosto odlišný přístup k řešení, své velké průmyslové výrobce nevystavují takovéto skryté formě dodatečného zdanění, mimochodem pro příští rok se počítá s dalším skokovým nárůstem poplatku

za obnovitelné zdroje, tentokrát o 46 procent, přičemž v minulých letech byly poplatky navýšeny už o 219 a 122 procent.

 

E15: Co je možné učinit pro to, aby se podobné chyby jako v minulosti neopakovaly?

 

Především myslet i na ekonomickou stránku věci, počítat a nelikvidovat si vlastní konkurenceschopnost. Podle závazku na podporu obnovitelných zdrojů energie do roku 2020 zaplatí Česká republika 900 miliard korun, a to i v případě, že se podaří zastavit další růst podpory. Fotovoltaika se dostala do obludných rozměrů, které nemají ve světě obdoby. Převážná většina peněz půjde právě na ni, na zdroj nejméně efektivní, na sluneční elektrárny postavené v letech 2008 až 2010. Drtivý podíl těchto nákladů přitom ponese – ať už v cenách elektřiny nebo jinak – český průmysl, který bude souběžně zatížen povinným nákupem emisních povolenek, z něhož půjdou výnosy státu. Vyspělé evropské státy zatěžují svůj průmysl

poplatky za obnovitelné zdroje jen v symbolické míře. U nás platí průmysl 16,8 eura za jednu megawatthodinu spotřebované elektřiny jako poplatek, kterým musí přispívat na podnikání v oblasti obnovitelných zdrojů. Německo má 0,5 eura za megawatthodinu, Francie stanovila strop maximálně půl milionu eur za rok, Holandsko má systém, kdy jsou obnovitelné zdroje hrazeny přímo ze státního rozpočtu a průmysl je bez poplatků. Osvobodit náš průmysl od zátěže a postavit příspěvky na obnovitelné zdroje na konkurenceschopnou úroveň evropských zemí je z tohoto pohledu naprosto nezbytné.

 

E15: Které obnovitelné či jiné alternativní zdroje má smysl podporovat? Jakým způsobem?

 

Jsme pro využívání obnovitelných zdrojů energie, ale jejich podpora musí být efektivní, ekonomicky únosná a nesmí ruinovat hospodářství země. Z hlediska konkurenceschopnosti českého průmyslu musí být jakékoli příplatky ve výši srovnatelné s konkurencí, ať už v měřítku EU, tak i celosvětovém. Když si vezmeme, že prvotním cílem Evropské unie je snížení emisních limitů a hledáme k němu ekonomicky optimální cestu, vychází při těchto kritériích jako nejvhodnější varianta jádro, a to bez dotací. Masivní dotace do dílčích obnovitelných zdrojů toto nemohou nikdy vyřešit.

 

E15: Souhlasíte, že se obnovitelné zdroje dříve či později stanou i ekonomicky nejvýhodnějšími? Pokud ano, kdy by se tak mohlo stát?

 

Tam, kde tato premisa platí, je to zřetelné už dnes. Osobně považuji za ekonomicky nejvýhodnější obnovitelný zdroj jádro a smysl má i využívání metanu.

žiž

 

Zachrání Gazprom Evropu?

Nové elektrárny vznikají už skoro jen s podporou dotací. Neustálé změny legislativy a regulace znamenají nejistou návratnost investic. Evropa přitom potřebuje nové zdroje, životnost starých elektráren končí. Tyto tři výstižné věty v Ostravě přednesl představitel tuzemské plynárenské jedničky – Martin Herrmann, šéf společnosti RWE Transgas. Právě tato firma před časem pozastavila projekt paroplynové elektrárny ve středních Čechách.

 

Co s tím, pokud nechceme stavět už jen dotované obnovitelné zdroje – což ovšem ještě dlouho nebude stačit na uspokojení poptávky po energiích ani v celé Evropě, ani v samotném Německu a už vůbec ne v Česku, které nemá pro zelenou energetiku příznivé podmínky? Jedna možnost v Ostravě zazněla, i když tak trochu nenápadně, mimochodem. „O investice do energetických aktiv už dnes nemá zájem nikdo jiný než dodavatelé surovin,“ prohlásil Vladimir Jermakov, generální ředitel tuzemské společnosti Vemex, která patří do skupiny ruského plynárenského gigantu Gazprom. Kromě elektráren může jít také o investice do přepravních sítí, od kterých se ovšem Brusel snaží Gazprom naopak oddělit. Měli bychom tedy více spoléhat na společnosti typu Gazprom, že se navzdory dosavadním neshodám pustí do stavby elektráren společně s partnerskými firmami Evropské unie? A neměla by se Evropská unie spíše snažit hledat s Gazpromem řešení, vést s ním dialog a zapomenout na „konfrontační“ kroky typu bruselského antimonopolního šetření, jak naznačoval právě Jermakov?

Ať tak, či onak, mnoha účastníkům bylo jasné, že se celkový kontext působení Gazpromu v Evropě dostává oproti minulosti do výrazně odlišné polohy. „Evropské plynárenství čekají velké změny. Gazprom se zdál být dosud především hrozbou pro střední Evropu, to se ale mění,“ prohlásil energetický expert Vratislav Ludvík.

 

Revoluce na trhu

 

Různé námluvy mezi Gazpromem a západoevropskými energetikami jsou již realitou, vztahy ruského gigantu s Evropou ale celkově vůbec růžové nejsou. Zásadní spor se týká cen dodávaného plynu. Trh se totálně změnil, k dispozici je dnes mnohem více suroviny. Rozvoj těžby břidlicového plynu ve Spojených státech znamená, že Amerika přestává být importérem, ale naopak už strategickou surovinu vyváží. Celosvětově je tak plynu podstatně více, Evropa ho dováží ve zkapalněné podobě a ceny na evropských spotových trzích klesají.  Gazprom ovšem tradičně odvíjí ceny dodávaného ruského plynu od cen ropy, nechce příliš zlevňovat, a i když se s některými evropskými společnostmi dohodl, s jinými dál vede cenové spory. Včetně arbitrážního sporu se  skupinou RWE ve Vídni kvůli dodávkám plynu na český trh.

 

„Gazprom chápe, že je tu nová situace, ale zároveň chce, aby byl brán v potaz také zájem dodavatelů,“ říká Vladimir Jermakov. Gazprom musí investovat obrovské prostředky do těžby plynu ve složitých podmínkách i za polárním kruhem. „Celkové investice jsou vyšší než veškeré investice Evropské unie na údržbu a rozvoj plynovodů,“ upozornil Jermakov.

 

Dlouhodobé kontrakty vázané na ropu, které ostatně před časem uzavíraly obě strany zcela dobrovolně, mají podle Jermakova pořád svůj smysl. Přinášejí základní jistotu oběma stranám. „Podle stávajícího modelu proudí plyn do Evropy už více než čtyřicet let,“ argumentuje Jermakov.  A připomíná, že když byly spotové ceny vyšší než ty podle kontraktů s Gazpromem, nikdo na jiný model samozřejmě přecházet nechtěl.

 

To, že dlouhodobá garance má smysl i v dnešní době, zdůrazňuje také Jevgenij Kašicyn, zástupce šéfa zastoupení Gazprom Exportu v Česku. V této souvislosti připomněl mimořádně chladné období během letošní zimy, kdy ceny spotového plynu výrazně rostly.

 

Drahé záruky

 

Pohled z druhé strany nabídl člen představenstva RWE Transgas Tomáš Varcop. Dlouhodobé kontrakty podle něj

opravdu sehrály významnou roli. Dnes se ale ocitáme v situaci, kdy dominantní roli přebírají spotové trhy. Nižších cen využívají noví konkurenti, na trhu působí více hráčů, což ovšem také často znamená, že se zvyšují rizika dodávek pro konečné zákazníky. O to důležitější je mít k dispozici dostatečně rozvinuté sítě plynovodů a zásobníků. „V tomto ohledu jsme na tom tady v České republice naštěstí dobře,“ říká Varcop. Společnosti, které odebírají plyn na základě dlouhodobých kontraktů a navíc investují právě do zásobníků, se ocitají v konkurenční nevýhodě oproti obchodníkům, kteří na zadní vrátka tolik nemyslí. Za této situace je podle Varcopa třeba narovnat systém tvorby cen, aby na trhu mohli působit hráči za srovnatelných podmínek.

 

Gazprom si podle všeho novou situaci uvědomuje. Také Jermakov připouští, že Vemex v mnohém čelí podobným problémům jako RWE Transgas, byť patří do skupiny Gazpromu. Rusové budou dlouhodobé kontrakty postupně přizpůsobovat, byť se odmítají vzdát vazby na ropu. „Pro kupujícího je důležitá cena jako taková, nikoli způsob její tvorby,“ tvrdí Jermakov. Hlavně ale odmítá nátlak a hrozby.  Nechápe, proč má mít Gazprom zakázaný přístup k evropské přepravě plynu, když má o její rozvoj zájem. „Složitý plynárenský trh nelze reformovat jen na základě příkazů a nařízení,“ zdůraznil šéf Vemexu. Tento vzkaz z Moskvy do Bruselu ovšem tentokrát zazněl v Ostravě.

Jan Žižka

 

Jaké rizikové faktory podle vás ohrožují

podnikání v energetice v příštích letech?

Anketa:

Milan Slamečka,

ředitel marketingu a obchodu, Gascontrol

Jednak souhlasím s názorem vysloveným několika přednášejícími, že rizikem je nestabilita státní energetické koncepce. Časté změny v koncepci přinášejí rizika do podnikatelských záměrů, což povede k omezeným investicím do dlouhodobých energetických projektů. Dalším rizikem, které vidím, je velký vliv občanských sdružení a veřejnosti, která často blokují možnost výstavby, především středních a malých energetických zdrojů.

 

Oldřich Petržilka,

prezident, Česká plynárenské unie

Tato otázka je mimořádně aktuální, protože prostředí v energetice se v poslední době velice rychle mění. Jen příklad: za posledních deset let se plynárenská legislativa změnila celkem pětaosmdesátkrát. Jedním rizikovým faktorem je tedy nestabilní energetická legislativa. Dalším je poměrně málo předvídatelná regulace odvětví jak na národní, tak na evropské úrovni. A třetím významným rizikovým faktorem je skutečnost, že energetické stavby je čím dál tím více komplikovanější budovat. Povolovací procedury trvají léta,

 

Zuzana Šolcová,

výkonná ředitelka, Asociace energetických manažerů

Zásadním rizikem je regulatorní riziko, tedy riziko změn legislativy, změny regulace nebo obecně státní zásahy ovlivňující podmínky na trhu s elektřinou. Nejedná se jen o regulaci v ČR, kterou by bylo možné přece jen nějak stabilizovat či kontrolovat. Primární jsou rychlé změny evropské legislativy, které zásadním způsobem mění podmínky na trhu, a to v horizontu několika let, což je pro energetické investice s návratností deset a více let nepřijatelné. Protože energetika je podle Lisabonské smlouvy sdílenou kompetencí, je vliv evropské komise

a dalších unijních orgánů klíčový, leč obtížně predikovatelný. Ale i vliv rozhodnutí jednotlivých silných států může ovlivnit situaci investorů. Německý odklon od jádra a dotovaný rozvoj obnovitelných zdrojů rozkládá trh s elektřinou. Vliv podpory OZE trvá již mnoho let a postupně deformuje trh. Rychlost, s jakou Německo provedlo obrat, vnáší do podnikání v sektoru obrovskou nejistotu a podle mínění investorů je jakýkoli větší projekt bez garancí státu obtížně uskutečnitelný (je jedno, zda jde o uhlí, jádro, OZE či paroplyn). Proti tomu jsou komoditní

rizika spojená s vývojem cen paliv omezená a pomocí zajišťovacích nástrojů kontrolovatelná. Dalším prvkem rizika je pak samozřejmě finanční vývoj v EU a otázky dlouhodobých úrokových měr a inflace. V neposlední řadě pak celkový ekonomický vývoj, který v případě dlouhodobé stagnace silně poznamená poptávku po elektřině.

 

Roman Baláž,

jednatel, CONTE

Na firmy působící v oblasti obchodu s plynem nebo také obecně v energetice čeká nejedno úskalí. Kromě současné těžké situace v ekonomice eurozóny, tlaku na euro a neochoty bankovního sektoru podporovat energetické projekty bez stoprocentního zajištění finančního rizika nastává v mnoha sektorech hospodářství

pokles odbytu a z pohledu České republiky hlavně vývozu na tradiční trhy Evropské unie. Z těchto faktů plyne platební neschopnost některých konečných zákazníků a ve středoevropském regionu se objevily také bankrotující energetické firmy. V důsledku odklonu německé energetiky od jádra se těžkosti dokonce nevyhnuly ani největším energetickým společnostem, které jsou nuceny propouštět tisíce zaměstnanců v Evropě a prodávat některá svá

aktiva také ve středoevropském regionu. Z dlouhodobého hlediska by našemu regionu prospěla větší diverzifikace tranzitních toků plynu, alespoň částečné zvýšení vlastní těžební kapacity plynu, urychlené zahájení těžby břidlicového plynu a evropská legislativa, která nebude členským státům EU předpisovat nesmyslné a technicky nezabezpečené cíle na plnění závazků jednotlivých států u podílů obnovitelných zdrojů na výrobě energie.

 

Milan Jirsák